Co se to ve mně děje?!! Aneb zase ty emoce

Hodně brzy jsem se naučila skrývat svoje „negativní stránky a emoce“. Styděla jsem se za ně. Myslela jsem si, že když je budu projevovat, nebude mě mít nikdo rád… A to jsem nechtěla. Chtěla jsem být pro ostatní skvělá, hodná, milá, vždy pozitivní!

Když jsem cítila smutek nebo naštvání (čti nasrání) – něco mi vadilo nebo jsem něco chtěla (nechtěla), nahodila jsem úsměv, polkla všechno, co se ve mně odehrávalo a dělala, že nic špatného necítím, že jsem vpohodě a nic mi nevadí 🙂

Někdy jsem si připadala obrovsky přechytralá, někdy zase zlá (jedovatá). Nelíbilo se mi to! Tak jsem raději víc mlčela. Na střední škole už jsem ani moc nevyjadřovala svoje názory a celkově sebe. A splynula se třídou. Bylo to jednodušší. Spolužačka mě při domácím úkolu popsala jako klidného „zenového“ člověka, co je vždy vpohodě. Jo, kdyby věděla… 😀

Dlouho jsem si nenastavovala hranice, posouvala je a posouvala, couvala ze svých hodnot, vytvářela si masky, až jsem se v tom ztratila a vlastně nemohla poznat, kde ty hranice mám, co mi vadí, kdo jsem, jaká jsem přirozeně.

Taky jsem si říkala, že když už mi něco vadí, jak to mám říct, abych nebyla hrubá a toho druhého jsem neurazila 😀 I ve vztahu jsem plno věcí kupila v sobě.

Pak se něco stalo. Něco, co se zákonitě stát muselo! Začala jsem nahlížet dovnitř sebe, léčit vnitřní holčičku, trochu jsem se rýpala v tom, co tam bylo. Nevědomky.

A v těhotenství se to ve mně probudila naplno. Vypukl nával všeho, co jsem ty roky vrstvila v sobě. Jako by moje vnitřní Kája říkala: „Roky si mě neposlouchala, nekomunikovala si, co ti vadí nebo co potřebuješ, tak teď to bude konečně po mém“ a u toho dupala nožičkou!

Tak se není čemu divit, co se dělo. Že to všechno bylo tak crazy! Z extrému do extrému 😀

Ale říká se, že díky tomu, „co nejsme“, můžeme opravdu poznat, co jsme 🙂 A poučit se ze svých „chyb“.
Kyvadlo se rozpohybovalo. A pomalu se snaží vyrovnávat do středu. Ale ještě chce čas🌸

Živě si pamatuju letní terapii otevírání srdce. Šla jsem tam jako „spokojená žena“, „ledová královna“ na doporučení známé
s dost velkou skepsí. A odjížděla jsem úplně „rozložená“, ale s úlevou! V ten den a následný měsíce se začaly emoce ze mě dostávat ven. Začaly roztávat ledy 🙂

Po x měsících jsem měla konečně pocit, že něco cítím. Protože když potlačíte emoce, potlačíte všechny, i radost a lásku.
A to všechno se začalo drát ven. Postupně, v intervalech. A dere se ven doteď. Teď mi to zase oživila nedávná meditace a různé situace, co se dějí.

➡️ Nebudu kecat. Je to síla! Často cítím velkou bolest, křivdu, taky smutek, osamění, strachy. Občas taky silný pocity nenávisti, nasrání, úzkosti. Prázdnoty.

I ta radost a láska tam bývají. Ale ty zatím ještě čekají na pořádné projevení❤️

Často mám chuť se zase uzavřít před celým světem, abych se ochránila. Abych necítila bolest. Zároveň to ale pozoruju a snažím se s tím tolik neztotožňovat, nevěřit pocitům naplno, nenechat se do nich vtáhnout a pohltit, kontrolovat svoji mysl a být vděčná i za tohle. Někdy to jde líp, někdy hůř. Ale jde to!

Někdy pomůže zpívat, křičet, brečet, tančit, někdy psát, sdílet pocity (to občas vyústí i ve scény, ale aspoň už to jde ven😃🙏) a někdy nepomůže nic. A víte co? I to je vpořádku💕✨

JAK TO MÁTE S EMOCEMi VY? A PROČ TO VLASTNĚ PÍŠU? PROČ PÍŠU TENHLE ČLÁNEK?

Cítím, že Elenka ve mně silně rozdmíchala všechny schovaný emoce, abych se učila je přijímat u sebe, u ní i u všech ostatních♥️

Tuším, že vás rodiče a okolí taky nenechávali projevovat své emoce naplno a tak se nám všem děje, že je dusíme v sobě.
A tahle transformační doba napomáhá jejich uvolňování. Např. i v situacích, kdy to nejméně čekáme nebo kdy se to nejméně hodí. Přes bolest. VŠEM se nám to děje. Někdy vědomě, ale ve velké většině spíš nevědomě. |A je to síla.

Kdo neví, jak na to pohlížet, nemá nadhled, nevěří na něco „nad nebem a zemí“, toho to může totálně drtit, pohltit, způsobovat bezMOC, závislosti či deprese. A přinášet nechtěné situace do jejich života.

Je to jasný. Nikdo nás neučil s našema emocema pracovat. A tak musíme převzít ZODPOVĚDNOST za svůj život a učit se to sami! Je to hodně důležité. A léčivé.

Já si poslední měsíce přicházím na to, jak se svýma emocema zacházet. A ráda bych svoji zkušenost vyslala k vám jako inspiraci. Nechť uleví tomu, komu má 🙂

Zdůrazňuji, jde pouze o moji zkušenost, která však, jak VĚŘÍM, dokáže být POMOCNOU RUKOU pro mnohé z vás. Proto to dělám. A tak si z mého sdílení a AHA zření vezměte každý jen to, co pro sebe právě TEĎ potřebujete.

PS: Neznamená to, že já jsem vždycky vpohodě nebo mi to vždycky jde přehoupnout do lepších pocitů a nadhledu. Ale snažím se, pokračuju, jdu po té cestě a o tom to je!

JAK PRACOVAT SE SVÝMI EMOCEMI

Popravdě, dřív jsem vůbec nechápala, jak je to „správně“?! Jak dát najevo, co cítím a zároveň na okolí „nevyblít“ všechen svůj tajfun emocí, abych nebyla zlá a oni mi to pak nevyčítali (necítili se kvůli mně taky blbě, ale spíš mě podpořili).

Jak to udělat, SAKRA?!! Totálně jsem se v tom plácala!

Ne že bych teď mohla říct, že už vím, jak je to správně. Na to si  rozhodně netroufám. Navíc, nic jako jedna správná cesta pro všechny neexistuje! Ale cítím, že už je mi to všechno alespoň o chlup jasnější. Že jsem trochu blíž. A z toho mám mega RADOST. A musím to s váma posdílet! :))

Znáte ten pocit, kdy někdo něco řekne a vás se to dotkne, raní vás to nebo pořádně vytočí? Rozumově VÍTE, že je to „jeho“. Že to, co mi říká, nesouvisí vždy se mnou, ale s ním a jeho pohledem na svět. No jo… ale pak je tu další pohled, že pokud jde např. o partnera, který je naším nejtěsnějším učitelem a zrcadlem v našem životě, asi to, co nám říká a dělá, s námi souvisí. Tak jak to je? V tom aby se prace vyznalo! 😀

Nevím přesně, jak to je. Hledám si v tom balanc, abych se z těch pouček nezbláznila (každý říká něco jiného)!
ALE…!

Mnohem důležitější než to, že teoreticky „vím“, že si nemusím brát něco osobně a měla bych se nad to „povznést“, je CO PRÁVĚ TEĎ CÍTÍM. Jasně, dotyčný to asi nemyslel špatně. Ale kurňa, CO VLASTNĚ CÍTÍM?! Smutek, naštvání?

Přestaň si už říkat, že by tě tohle naštvat nemělo, že nechceš být naštvaná. Podívej se do sebe a znovu opakuju, uvědom si, JAK SE CÍTÍŠ?! Totálně nasraná? No supeer!!! Konečně jsme si přiznaly a přijaly, co cítíme. S tím už můžeme krásně pracovat. Už teď nastává ÚLEVA. Cítíte to? Ó ano, věřím, že ano. A to je ONO. To je první krok!

• UVĚDOM SI, JAK SE CÍTÍŠ
• A PŘIJMI TO, ŽE TO TAK CÍTIT MŮŽEŠ

A jdeme dál…

Tady existuje zase více názorů, co teď s tím. Někdo vám řekne POČKEJ, AŽ TĚ TO PŘEJDE. Nenechej se tím pohltit a nepředávej jed. Jiný naopak DEJ TO VŠECHNO VEN, VŠECHNO TO S NĚKÝM POSDÍLEJ. Někdo zase KŘIČ, DUPEJ, BOXUJ DO POLŠTÁŘE, VYPIŠ SE. Či PŘEMĚŇ TO, BUĎ POZITIVNÍ, ať si nepřitahuješ nepříjemné situace. Možná znáte ještě další rady a pomůcky.

Tak co teda?! Na všem něco je! Jenže mě to obrovsky pletlo!

Tak mám počkat, až emoce přejde a pak to třeba partnerovi vysvětlit, posdílet, aby nemusel snášet moje „hysterické výlevy“, nebo to mám na něj všechno nahrnout hned? Přece se to nemá dusit v sobě a i hádka je vpořádku. Tak jak?

A kam mám zaimplementovat řvaní a boxování. Já se těchhle projevů sama před sebou (natož před někým, když emoce zrovna přijde) stydím. A už se v sobě vůbec nevyznám! Co to vlastně cítím??? (Tak jsem to opravdu měla).

Hmmm. Jisté je, že EMOCE NEPOČKÁ. Když přijde, je potřeba JEDNAT. HNED!

Jak jsme si řekli, je potřeba si nejprve uvědomit CO SE TO VE MNĚ DĚJE – CO CÍTÍM. Vůbec včas rozpoznat, ŽE SE NĚCO DĚJE. PŘIJMOUT TU EMOCI, AŤ JE JAKÁKOLIV, ŽE JE VPOŘÁDKU.

A teď? Mně nejvíce funguje ZAMĚŘIT SE NEJPRVE DO SEBE. Jak to myslím? „Jednoduše“!

• PROŽIJ SI TU EMOCI A DOSTAŇ JI Z TĚLA VEN

– vyzpívat ji, vytančit, vymeditovat (i když to vám při naštvání asi nepůjde), vypsat své pocity na papír, boxovat, křičet, dupat, cvičit, plakat,…

Celkově mi přijde, že na takové ty hodně silné emoce jako je vztek zabírá nejvíce POHYB a HLAS.
Na smutek pak VYPSÁNÍ SE, PLÁČ.
Jsou i „pozitivní“ emoce, které jsem neuměla dřív projevovat (říkala jsem tomu že jsem „emočně plochá“), třeba RADOST. Juchejte, výskejte, NAHLAS SE RADUJTE, POSKAKUJTE, TANCUJTE.
Při lásce můžete někoho OBEJMOUT, TANČIT, MALOVAT

Cokoliv, co VÁM pomáhá. Najděte si každý to své. Staňte se objevitelem sami sebe 🙂
A uvědomte si, že emoce sama od sebe NEPŘEJDE. Spíš se nám uloží v těle (např. jako NEmoc). A taky že prožití emoce neznamená utápění se v ní (to dělají až naše myšlenky, kdy se takzvaně nimráme v hovínku a hodiny a hodiny myslíme na něco, co nás trápí a co vlastně nechceme)

Zase pokročíme!

Teď už se můžeme OBRÁTIT VÍCE „VEN“ (i když jak se to vezme…).

Pokud mě např. rodič, manžel nebo kamarádka viděli dávat ven silnou emoci, možná budou chtít vědět, co se s námi děje, co se stalo, jestli něco neudělali špatně. Nebo nevědí, že prožíváte nějakou emoci, ale vy jim to chcete říct, chcete, aby věděli, že vám nějaká jejich poznámka/čin způsobila bolest. Nebo někdo v okolí se vás dotkl. Nebo se prostě necítíte dobře kvůli něčemu jinému. A chcete to sdílet s vámi blízkou osobou. Chcete pochopení a podporu.

Sdílet, nesdílet? Říct co se ve mně děje nebo neříct?

Z mých předešlých odstavců už jste asi pochopili, že já NEŘÍKALA, co se ve mně děje. Ukládala trápení v sobě. A nedopadlo to moc dobře.

Nemyslím si, že by bylo potřeba sdílet vždy 🙂 Někdy stačí dostat emoci ven např. pohybem a je to. Ale pak jsou chvíle, kdy to nestačí. A tak, vždy, jakmile cítíte, že je to třeba, SDÍLEJTE, CO SE VE VÁS DĚJE.

Ale jak? Jak to říct? Otázka, která mě trápila denně. A protože jsem na ni neznala odpověď, raději jsem neříkala nikdy nic. TO ALE NENÍ CESTA.

Pojďme se podívat na to, jak sdělovat, co se v nás děje, aby nás ostatní slyšeli a třeba i podpořili. Já už tu odpověď totiž znám a jsem za to moc vděčná, hodně mi to ulevilo!

• MLUV POUZE O SVÝCH POCITECH, JAK TY SE CÍTÍŠ, MĚJ PRST OTOČENÝ DO SEBE

– Ano! Mluv o tom, jak se cítíš, co se v tobě děje, co se tebe dotklo, co tě trápí nebo naštvalo. TEBE. OTOČ PRST NA SEBE. Říkáš to lidem venku, ale s prstem otočeným NA SEBE, DO SEBE.

Řekněme si to upřímně, po výčitce, co ten druhý udělal špatně, v čem je špatný, co zase řekl blbě, se moc podpory a pochopení nedočkáme. Spíš se budeme cítit ještě hůř a protějšek taky!

Proto tou cestou je právě MLUVENÍ O SVÝCH POCITECH a dost. A věřím, že i když to není cílem, i protějšek nám pomůže, pokud mu k tomu dáme prostor 🙂

Dalším krokem, který mi dává smysl a funguje, pokud jsme udělali kroky předešlé, je VYTVOŘIT SI O TROCHU LEPŠÍ POCIT (to je asi to, čemu ostatní říkají být pozitivnější – ale ne na sílu)!

Nemyslím tím z deprese se hned vyhoupnout na naplnění a nirvánu. Z negativna hned se cítit sluníčkově, pozitivně a happy. A hrát si na to, že se cítím lépe, když necítím (to je akorát zase POPÍRÁNÍ SVÝCH EMOCÍ A ODHÁNĚNÍ JICH a to nechceme!) To ani nejde. Ale vytvořit si o maličko lepší pocit, než mám teď. A jak to udělám?

• ZAMĚŘÍM SE A PODPOŘÍM MYŠLENKY, KTERÉ NESOU O TROCHU LEPŠÍ POCITY

– stále a stále…

No a vualá, už tu máme úplně poslední POMŮCKU. A tou je?

• PŘEDCHÁZEJ HODNĚ SILNÝM (MÍNUSOVÝM) EMOCÍM

Jak? Denně sleduj svoje myšlenky. K jakým vedou pocitům?! To jste možná ani netušili, co?! Kontroluj svoje myšlenky, vybírej si ty, které chceš, aby rostly a

KONTROLUJ SVÉ MYŠLENKY, VYBÍREJ SI TY, KTERÉ CHCEŠ, ABY ROSTLY A TVOŘ SI TAKOVÉ MYŠLENKY, JAKOU CHCEŠ MÍT BUDOUCNOST A JAK SE CHCEČ CÍTIT!

A to je vše. To byly mé zkušenosti a pomůcky k tomu JAK SE CÍTIT LÉPE A KONEČNĚ DOSTÁVAT EMOCE VEN, místo abychom je tutlali v sobě a dovolili tak okolí, aby se k nám chovalo, jak se nám nelíbí 🙂

PS: Víte, jak poznám, že jsem si nechala šlápnout na svoji hranici (že něco nezdravě ignoruju)? Když to dělám, probouzí se ve mně moje vnitřní Jeduna. Která mi tak pomáhá poznávat (společně s dalšíma emocema), že tu něco nehraje 😀 A sdělovat pocity, dostávat ven emoce.

PPS: Pak jsou i věci (jako třeba ego), který občas utlumovat chtějí (nebo spíš přeměňovat v lásku), o tom by zase mohla mluvit moje vnitřní chytrolínka, feministka, mužatka a kritička. Ale o tom zase někdy příště 😀

Tak papa. Ať pomáhá. A dejte mi vědět, jestli vám moje techniky na pracování s emocema k něčemu byly 🙂

S láskou,

Kája